Osudové setkání se žirafou v PAŘÍŽI

Někdy bývají prvotní impulsy k velkým projektům nenápadné a mnohdy i šílené. Setkání primářky dětské onkologie na konferenci v Paříži s žirafou bylo začátkem nového projektu, i když jsem zpočátku váhal, jestli do toho půjdu.    

     V roce 2003 jsem dostal email od doktorky Daniely Sejnové, primářky Kliniky dětské hematologie a onkologie v nemocnici na Kramároch. Psala, že se právě vrátila z konference v Paříži, kde v nemocnici viděla na vlastní oči Žirafu. Nepsala sice, o jakou přesně Žirafu se jednalo, ale já znám Caroline Simmons osobně. Caroline je zakladatelka francouzské organizace zdravotních klaunů Le Rire Medecin a její klaunské jméno zní dr. Žirafa. Doktorka Sejnová se mě ve svém emailu ptala, jestli bych nepřijel na Slovensko a nezaložil tam zdravotně-klaunský projekt. Okamžitě jsem odpověděl, že bych se s ní rád příští týden setkal osobně.

Když jsem mířil do nemocnice na schůzku s paní doktorkou Sejnovou, vzal jsem si s sebou rovnou také klaunský kostým. Po krátkém rozhovoru jsme se dohodli, že projekt založím, že tento projekt začne na Kramároch a to ihned. Byl jsem tedy bludištěm nemocničních chodeb odveden dolů do kanceláří fakulty, kde jsem se převlékl do kostýmu. Abychom ten dlouhý příběh zkrátili, řeknu jen, že když jsem po pěti hodinách klaunování na nejrůznějších odděleních konečně našel cestu zpět do kanceláře, kde jsem se převlékal do kostýmu, dveře byly zamčené. Než jsem stačil dojít na konec chodby, abych sehnal pomoc, zamknul někdo i tyto dveře. Zůstal jsem tedy uvězněný na chodbě. Telefon jsem měl zamčený v kanceláři a tak jsem strávil celou věčnost boucháním na dveře, dokud nepřišel někdo z ostrahy. Ten nakonec našel klíč, takže jsem se mohl převléct do civilních šatů a vydat se na zpáteční cestu do České republiky, během které jsem dumal o tom, jestli si ten slovenský projekt ještě nerozmyslet.

Další potíž totiž spočívala v tom, že jsem právě vložil všechny své soukromé úspory do zdravotně-klaunského projektu v České republice a na nový projekt mi peníze nezbývaly. Zavolal jsem tedy Monice Culen z organizace Red Noses Clowndoctors International, která bez váhání řekla, že Red Noses poskytnou finance potřebné pro rozjezd projektu na Slovensku.

Nakonec jsem byl rád, že jsem si to celé nerozmyslel a dr. Sejnová mi byla od začátku  oporou. Zařídila mimo jiné, že jsem mohl o večerech využívat prostory nemocniční kavárny a neúnavně se účastnila všech klaunských konkurzů, které jsme v ní pořádali. Hnací silou organizace Červený nos Clowndoctors tak byla dr. Sejnová. Dnes jsou klauni z tohoto projektu přítomni v každé slovenské nemocnici s dětským oddělením a stali se nedílnou součástí zdejšího zdravotnictví.

                                            Paní doktorko, děkuji!