Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zázraky, u kterých jsem mohl být

10. 12. 2012 14:25:00
Lidé se mě často ptají, proč jsem se Zdravotním klaunem vůbec začínal, proč jsem do něj zpočátku investoval své vlastní peníze, proč jsem tuto práci tak dlouho vykonával bez nároku na honorář. Na všechny tyto otázky možná nejlépe odpoví následující skutečný příběh, který se tady v České republice odehrál před více než deseti lety, v době, kdy jsem ještě pracoval sám.

Ptáček pod postelí

"...a pak tu máme ještě Martinu v pokoji číslo čtyři," říká mi, "ale ta už je v posledních fázích nemoci a selhávají jí tělesné funkce. Už ani nevidí a navštívit ji bude asi zbytečné."

Mluvím se sloužícím doktorem na dětském onkologickém oddělení. Získávám informace o pacientech před začátkem návštěvy. Jsme v jeho maličké kanceláři hned u chodby na jednotce intenzivní péče.
Přikývnu a podívám se na tašku s kostýmem, kterou držím v ruce. "Nevadilo by vám, kdybych ji přeci jen zkusil navštívit?" ptám se a znovu zdvihám oči, abych se potkal s jeho pohledem. "Vůbec ne, jen to zkuste," říká klidně. V jeho hlase není ani stopa po skepticismu. Práci Zdravotního klauna zná a respektuje.

Převlékám se do kostýmu a začínám návštěvu – pokoj číslo 4 si nechávám na konec. Čtyřka je uprostřed chodby, takže během návštěvy několikrát projdu kolem. Přemýšlím, co pro Martinu udělat, a nakonec se rozhoduji, že když Martina nevidí, bude má návštěva založena na zvuku. To nebude problém. Slepé pacienty jsem navštívil už mnohokrát.

Uplynulo několik hodin a návštěva je téměř u konce. Stojím před Martininými dveřmi a jemně klepu. Bez odezvy. Pootevřu dveře a nahlížím dovnitř. Ptám se: "Smím dál?"

Martinina maminka sedí na židli vedle postele, prsty jí nervózně hrají, je očividně rozrušená. Martina, 9letá, hubená, křehká dívenka bez vlasů leží v posteli na zádech a slepě zírá do stropu."Ano," zamumlá její matka a krátce se na mě podívá. Kruhy pod očima prozrazují, že dlouho nespala. Probděla spoustu času u lůžka bez sebemenší naděje. Její dcera umírá.

Zdravím Martinu, představuji se svým klaunským hlasem a hned začínám s pískáním, které napodobuje pípaní malého ptáčka.

"Ale, copak to je?" ptám se a ta otázka patří Martině. "Ty máš pod postelí ptáčka?"
Martina se usměje. Její matka se na mě překvapeně podívá.
Nepochybuji, že ač nevidomá, dokáže Martina odhadnout mé pohyby, a tak se ohýbám a sahám pod postel. Přitom zatleskám prsty jedné ruky o dlaň té druhé.
"Mám ho!" volám. "Chceš si ho poslechnout?"

Martina se znovu usmívá a aby potvrdila svůj zájem, dodá "mhm". Oba víme, že je to hra. Myslím, že ž celého pokoje je nejvíc překvapená Martinina maminka, která pořád ještě nechápe, co se vlastně děje. Není pro ni snadné pokořit sklíčenost, která ji obklopuje ze všech stran. Říkám si, že pro Martinu je naopak osvěžující a zábavné moci být zase normálním dítětem, které si hraje.Malý velký zázrak

Přikládám dlaně svírající "ptáčka" k Martinině uchu a skláním se až k ní, abych přidal zapípání. Martinin úsměv je teď ještě větší. Překvapení její maminky střídá úžas.

"Co s ním mám udělat?" ptám se Martiny a řeč je samozřejmě o imaginárním ptáčkovi v mých dlaních. "Vyhodit ho z okna?" Pauza na reakci. “Možná bych ti ho měl prostě vrátit pod postel, abys tu měla kamaráda...” Je to otázka, na kterou Martina odpoví souhlasně a zahihňá se.

Zahraji vracení ptáčka zpátky pod postel a přidám ještě trochu ptačího zpěvu na závěr té naší hry.

Beru do rukou ukulele a pouštím se do písničky o ptáčkovi, který bydlí pod postelí, a přidávám do textu Martinino jméno, aby byla písnička patřičně aktuální.

Teď už se Martina směje nahlas a její maminka se usmívá. Ukončím písničku, ale pokračuji v hudbě, rozloučím se a pomalu se sunu ze dveří. Martinina maminka mi je v patách, děkuje a snaží se mi dát peníze – neuvědomuje si, že ten smích, který si odnáším z jejich pokoje, je něco, co si za žádné peníze nekoupím. Když peníze odmítnu, bere mě Martinina maminka za ruku a několikrát mi děkuje. Sám nevím, jestli ta návštěva byla spíš pro Martinu nebo pro její maminku. Nejspíš pro obě.

Dva týdny nato se vracím do té samé nemocnice a chystám se zrovna na další návštěvu, když v chodbě narazím na známého doktora. "Vzpomínáte si na Martinu ze čtyřky?" ptá se mě.

Vzpomínám, a s hrůzou čekám, že teď uslyším, co jsem už slyšel tolikrát. Na tohle si nikdy nezvyknu, stejně jako personál na nemocničních odděleních. Mladičké životy, nucené podstoupit trýzeň nemoci, proti které bojují s důstojností a neokázale po celý průběh léčebného procesu, jenž postupně vyčerpává všechny možnosti a všechnu pacientovu energii, jen aby svůj boj nakonec prohráli. Ta marnost, ta ztráta snů a možností. Těžko si představit něco smutnějšího. "Po vaší návštěvě,” říká mi, “se Martina zlepšila – byl to obrat o 180 stupňů. Vrátil se jí zrak a všechny ostatní tělesné funkce a poslali jsme ji domů!"

Můj mozek je jako na horské dráze. Martina neumřela. Je jednou z těch, kteří se z toho dostali. Poslali ji domů. Má šanci na dlouhý a bohatý život. Do očí se derou slzy.

Vím, že lékaři tomu říkají spontánní remise. Mně to ale připadá spíš jako malý zázrak a až si dneska večer lehnu do postele a budu koukat do stropu, uslyším, jak si pod mou postelí prozpěvují ptáci.

Příběh, který jste právě dočetli, a další jemu podobné, najdete v knize, na jejímž napsání jsem se podílel, a která se jmenuje "MALÉ ZÁZRAKY". Máte-li zájem obdržet knihu zdarma v elektronickém formátu, prosím pošlete svou e-mailovou adresu na: ahoj@zdravotni-klaun.cz

Autor: Gary Edwards | pondělí 10.12.2012 14:25 | karma článku: 26.37 | přečteno: 1479x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Společnost

Jan Hurka

...k národu. II opravené vydání

Milý národe, opět jsou tu volby, ty jsi údajně jiskrou, z které ...požár zaplane a po.... volbách se nic nestane. Je pozoruhodné, jak najednou všichni ví, co občana trápí a jaký nešvar cloumá společností. Určitě nejen já, zírám,

20.10.2017 v 7:15 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 |

Pavel Strunz

Modré – nebo světlé zítřky? Díl čtvrtý: Zopakovat.

Když jsem psal svůj úplně první blog, zakončil jsem ho slovy: „Včera jsme byli označeni za šejdíře, dnes jsme strašeni nepřízní mocných. Co zítra?"

19.10.2017 v 23:55 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 52 | Diskuse

Tomáš Heller

Otevřít českou otázku

Od politiků a z médií často slýcháváme, že společnost je rozdělená. Mají pravdu. Kde ale hledat podstatu tohoto rozdělení, jehož svědky jsme denně?

19.10.2017 v 23:22 | Karma článku: 5.81 | Přečteno: 208 | Diskuse

Karel Trčálek

Čeští vlastenci jsou ubožáci

Lidi, neblázněte, nehažte po mně šutry! Nemůžu za to, že se u nás stal pojem vlastenectví synonymem pro tu největší ubohost. To opravdu není moje vina. Nebo snad taky čtete „Vlastenecké noviny"? Tak to jo, tak to si hoďte!

19.10.2017 v 16:53 | Karma článku: 12.28 | Přečteno: 502 | Diskuse

Daniel Paulus

Yamas - zapomenutý pilíř jógy

Jak aktuální může být v dnešní době kodex základních lidských hodnot či chování, který má tisíciletou historii?

19.10.2017 v 16:51 | Karma článku: 5.88 | Přečteno: 108 | Diskuse
Počet článků 11 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1224
Do českých nemocnic přináším smích od roku 1998, kdy jsem zakládal místní pobočku mezinárodní organizace Zdravotních klaunů. Cestuji ale po celém světě a školím nové klauny například i v Palestině nebo v Saudské Arábii. Budu velmi rád za veškeré Vaše reakce na mé příspěvky.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.