Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zvuk, na který nikdy nezapomenu!

22. 03. 2013 11:04:17
Práce zdravotních klaunů v dětských nemocnicích může být i velmi emotivní. Podobně jako sestry či lékaři navazujeme i my s pacienty přátelský vztah a ztrátu pacienta pak člověk silně prožívá. Proto poskytujeme našim klaunským týmům profesionální psychologickou podporu. Přikládám skutečný příběh o jednom z pacientů, s kterými jsem se tady v České republice setkal. Jeho ztrátu jsem v sobě stále ještě docela nezpracoval a možná se mi to nepodaří už nikdy.

S Petrem jsem se poprvé setkal, když byl v nemocnici sotva týden. Krátce předtím ho přijali na dětské onkologické oddělení. Byl to typický osmiletý kluk, běhal po nemocniční chodbě ve vyšisovaném, světle modrém pyžamu, pronásledovaný pleskáním svých papučí na čerstvě vytřených dlaždičkách. Když mě uviděl, zarazil se, zdvihl zrak, pusa se mu samým překvapením otevřela a na tvář s vykulenýma očima se vetřel úsměv. Myslím, že klauna nikdy v životě neviděl. Myslím, že věděl, co klaun je, ale určitě nepočítal s tím, že na nějakého narazí tady v nemocnici – navíc na klauna v bílém doktorském plášti se stetoskopem kolem krku a gumovým kuřetem nasoukaným v kapse.

To byl začátek našeho dvouletého přátelství. V tu chvíli ani jeden z nás netušil, jak krátký Petrův život bude.

Protože smích pomáhá!Foto archiv Zdravotní klaun

Vídali jsme se ob týden, jak jsem se do té nemocnice vracel. Byla to návštěva, na kterou jsme se oba těšili. Brzy jsme si vytvořili jakousi rutinu, či lépe hru, kterou jsme hráli pokaždé, když jsme se potkali. Po pár měsících už bylo jasné, že kdykoliv Petra navštívím, mohu začít rovnou, aniž bychom si museli cokoliv říkat, nafukovat modelovací balónky a vyrábět z nich meče. Petr se ve výrobě nafukovacích mečů brzy zdokonalil natolik, že někdy jsem mu prostě nechal balónky i pumpičku, odešel jsem za sestřičkami získat informace o ostatních pacientech, převlékl se do kostýmu a svou návštěvu pak začal v Petrově pokoji, případně jsme se sešli v herně. Naše hra byl prostý šermířský souboj, přerušovaný výbuchy neovladatelného smíchu. Petr tu hru miloval a mě taky moc bavila, protože jeho smích byl tak krásný, tak zdravý, tak nakažlivý.

Dva roky šermířských soubojů nemusejí na první pohled vypadat jako ideální základ pro vzájemné kamarádství, ale ve skutečnosti to bylo mnohem víc. Ten smích, který jsme spolu sdíleli, jakoby mezi námi vytvořil pouto, které z nás udělalo přátele na celý život.

Petrova léčba byla bohužel neúspěšná. Musel začít nosit výztuhu a chůze pro něj byla čím dál těžší a náročnější. Když jsem se ptal jeho lékaře, odpověděl mi, že jeho prognóza je špatná. Kdykoliv jsme se během posledních několika měsíců jeho života s Petrem setkali, byla u něj pokaždé maminka. Naše šermování ho bavilo stejně jako předtím, ale teď přitom ležel na boku v posteli a já si k němu přitáhl židli. Pokoj byl plný jeho smíchu jako dřív. Po posledních pár návštěvách za mnou pokaždé vyšla jeho maminka na chodbu a chvíli jsem tam spolu jen tak stáli. To mlčení se skoro dalo krájet, bylo nabité emocemi. Oba jsme měli co říct, ale ani jeden z nás nedokázal začít. Skoro jakoby všechno to, co jsme chtěli říct, bylo k vyslovení příliš bolestivé. A beztak, k čemu by to bylo dobré...

Naposledy jsem Petrovu maminku viděl, když za mnou přišla do nemocnice. Tentokrát promluvila. Seděla v chodbě, pohled upřený kamsi do klína, čekala na mě. Když jsem vstoupil na oddělení, vstala, potřásla mi rukou a začala mi děkovat. Okamžitě jsem pochopil, že Petr už není. Stál jsem tam, snažil jsem se s tím smířit a vzpomínal jsem na všechna naše šermířská utkání s balónky, na jeho úsměv, na jeho smích.

“Přál si, abyste tam byl, až bude umírat,” řekla mi. Z jejích očí jsem pochopil, že právě tohle se mi snažila říct v těch chvilkách společného mlčení za jeho dveřmi. “Ale stejně by o tom nevěděl,” pokračovala. Jenom jsem pokýval hlavou.

Kdybych to býval věděl, byl bych tam. A zase by za hurónského smíchu vyhrál naše šermířské utkání. Ten krásný zvuk, na který nikdy nezapomenu.

Autor: Gary Edwards | pátek 22.3.2013 11:04 | karma článku: 31.61 | přečteno: 1483x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Společnost

Jan Hurka

...k národu. II opravené vydání

Milý národe, opět jsou tu volby, ty jsi údajně jiskrou, z které ...požár zaplane a po.... volbách se nic nestane. Je pozoruhodné, jak najednou všichni ví, co občana trápí a jaký nešvar cloumá společností. Určitě nejen já, zírám,

20.10.2017 v 7:15 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 |

Pavel Strunz

Modré – nebo světlé zítřky? Díl čtvrtý: Zopakovat.

Když jsem psal svůj úplně první blog, zakončil jsem ho slovy: „Včera jsme byli označeni za šejdíře, dnes jsme strašeni nepřízní mocných. Co zítra?"

19.10.2017 v 23:55 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 52 | Diskuse

Tomáš Heller

Otevřít českou otázku

Od politiků a z médií často slýcháváme, že společnost je rozdělená. Mají pravdu. Kde ale hledat podstatu tohoto rozdělení, jehož svědky jsme denně?

19.10.2017 v 23:22 | Karma článku: 5.81 | Přečteno: 208 | Diskuse

Karel Trčálek

Čeští vlastenci jsou ubožáci

Lidi, neblázněte, nehažte po mně šutry! Nemůžu za to, že se u nás stal pojem vlastenectví synonymem pro tu největší ubohost. To opravdu není moje vina. Nebo snad taky čtete „Vlastenecké noviny"? Tak to jo, tak to si hoďte!

19.10.2017 v 16:53 | Karma článku: 12.28 | Přečteno: 502 | Diskuse

Daniel Paulus

Yamas - zapomenutý pilíř jógy

Jak aktuální může být v dnešní době kodex základních lidských hodnot či chování, který má tisíciletou historii?

19.10.2017 v 16:51 | Karma článku: 5.88 | Přečteno: 108 | Diskuse
Počet článků 11 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1224
Do českých nemocnic přináším smích od roku 1998, kdy jsem zakládal místní pobočku mezinárodní organizace Zdravotních klaunů. Cestuji ale po celém světě a školím nové klauny například i v Palestině nebo v Saudské Arábii. Budu velmi rád za veškeré Vaše reakce na mé příspěvky.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.